Každý, kdo se dnes živí programováním, má jiný příběh. Někdo začal kvůli videohrám, jiný přes matematiku, další úplně náhodou – třeba díky kamarádovi. U mě to byl dětský sen. Už tehdy mi připadalo zvláštní, že někdo touží být astronautem, policistou nebo hasičem – mně dávalo smysl být programátorem. Jako jediný obor totiž spojoval to, co mě fascinovalo: kreativitu, praktičnost a vnitřní estetiku logiky.

První kontakt s digitálním světem

Od mala mě zajímalo, jak věci fungují. Přitahovala mě složitost – ne jako chaos, ale jako síť vzájemně propojených prvků, které vytváří celek se smyslem.

Mou první „programovací hrou“ byl Minecraft. V survival módu jsem stavěl redstone obvody, zkoumal jejich mechaniku, a časem mě nadchl i command_block. Ale zlom přišel až na herním fóru, kde jeden uživatel ukázal vlastní hostované webové stránky. Měl tam svoje HTML, CSS… a já jen tiše žasl: „Tohle si může člověk vytvořit sám?“ Chtěl jsem to taky zkusit.

Začal jsem s vlastními weby – z dnešního pohledu tragédie. Textury z grass a stone bloků, žluté písmo, černé pozadí, žádná UX logika. Ale byla to moje práce. A narozdíl od školy mě to bavilo.

Učení mimo tabuli

Ve škole jsem spíš přežíval. Známky nic moc, často čtyřky. Ve volném čase jsem ale dělal věci, které mi dávaly smysl – vytvářel webovky pomocí jakpsatweb.cz. Později jsem šel na učiliště, kde jsem se konečně dostal k PHP – a poprvé jsem měl pocit, že rozumím tomu, co dělám. Na rozdíl od JS byl ten jazyk srozumitelnější a předvídatelný. Dokonce jsem si i sbíral návody na C# vyhledáváním "Index of /", a poté je umisťoval na své stránky do rozbalovacích 'složek' za pomocí JQuery a jednoduchého javascriptu; paradoxně jsem se na ty návody poté už nikdy nepodíval. Napadlo mě naprogramovat i něco složitějšího – třeba menší aplikaci s přihlašováním nebo ukládáním dat. Brzy jsem ale narazil na potřebu databáze a další věci jako JavaScript nebo ASP.NET, javascript či jakýsi ASP.NET; kvůli existenční krizi na základce mě ale již nebavilo stránky tvořit jen, abych je dal do šuplíku, a pokročilé nástroje - vyjma PHP - mi přišly složité. Částečně ta únava pramenila i z mé osobní krize na základce – zažil jsem první nešťastné zamilování, které mě hluboce zasáhlo. Cítil jsem se neviditelný, nedoceněný a ztracený v tom, co vlastně chci dělat. Právě v tom období jsem zatoužil něčeho dosáhnout a skrze programování si vybudovat identitu, která bude stát za pozornost. které vyústilo v touhu něčeho dosáhnout, a dát lidem důraz, že i já - přehlížený programátor - mohu být zajímavý.

V období posledního ročníku základky jsem také narazil na posměchy spolužáků, kteří si dělali jen srandu z toho, čemu nerozuměli; mluvil jsem např o pixelech jako o jednotce délky při webovém vývoji, ale oni namísto toho se mi vysmáli s úryvkem textu z wiki - pixel je (prý) hardwarová součást monitoru.

Během rekvalifikace jsem se poprvé setkal i s C#, ASP.NET a databázemi, abych vstoupil na IT trh, a udělal si první použitelné portfolio, kde jsem mohl ukázat, co umím. Přestal jsem tvořit do šuplíku a začal tvořit pro ostatní.

Od radosti k užitku

Kódování pro mě nikdy nebylo jen o technice. Je to způsob, jak přetvářet svět. Jak si něco vysnít a pak to krok po kroku oživit. Nechci tvořit jen hezké věci – chci, aby byly i funkční, smysluplné, užitečné.

Dnes se snažím psát kód, který má dopad. Ať už jako projekt, nástroj, nebo jen blogový příspěvek. Ale zároveň si hlídám, abych si zachoval i tu dětskou radost z tvoření. Protože ta je pro mě pořád tím nejlepším kompasem.

Díky, že jsi dočetl/a až sem. Pokud tě tahle cesta zaujala, sleduj [ d] blog – bude tu víc článků o tom, jak se prolíná kód s myšlenkama různého typu.